Odposlechnuto ve škole: příběhy dětí ze školních lavic
Pepík, který počítá úplně jinak a naučí tím půlku třídy. Anička, která v řevu tělocvičny neslyší ani sama sebe. Míša, který na Den otců neví, kterému tátovi psát.
Takové chvíle se ve školkách, školách, Klokáncích i na kroužcích dějí každý den. V běhu dne snadno zapadnou. Já si jich všímám a zapisuju je.
Každý příběh vyprávím z pohledu paní učitelky a v každém najdete, co se za zlobením doopravdy skrývá a co dítěti pomohlo. Jména a zájmy dětí jsou změněné.
Pepík a jiný postup
Holky, Pepík dneska počítal úplně jinak, než jsme se učili. Kreslil si jablíčka, čárky, šipky. Výsledek správně. Kolegyně by mu to prý škrtla, postup není podle sešitu. Já se radši zeptala, jak na to přišel. Vysvětloval to deset minut a půlka třídy najednou pochopila, co jim celý týden nešlo. Takže teď máme dva postupy. Můj a Pepíkův.
Anička v jídelně
Holky, jídelna o velké frontě. Talíře, příbory, dvě stě dětí, řev. Anička tam sedí nad polévkou a nesní nic. Vždycky jsem si myslela, že je vybíravá. Není. Ona tam prostě nemůže jíst. Domluvila jsem s kuchařkami, že chodí o deset minut dřív, než se to tam zaplní. Dneska snědla všechno. I knedlíky. A přišla se mi pochlubit prázdným talířem.
Anička a kartička
Anička nikdy neřekne, že je toho na ni moc. Prostě zmizí do sebe. Tak jsme se domluvily na kartičce. Zelená na lavici, všechno v pohodě. Když ji otočí na oranžovou, vím, že potřebuje chvilku. Nikdo jiný to nevidí, žádné vysvětlování před třídou. Dneska ji otočila poprvé. Přišla jsem, jen jsem ji pohladila po rameni a za pět minut byla zase zelená.
Pepík a Kuba čtou
Holky, čtení ve dvojicích. Kuba se zasekne na třetím slově. Vzadu se někdo uchichtne.
Pepík zvedne hlavu: „Počkejte. On to dočte.“
A čekal. Nepomáhal, neopravoval, jen čekal.
Kuba to dočetl. Celou větu.
Anička a tělocvična
Holky, tělocvična. Dvacet dětí, míče, píšťalka, ozvěna od stropu.
Anička stojí v rohu u žebřin a nehne se. Kluci na ni volají, ať jde hrát.
Já vím, že nejde o to, že nechce.
Jen v tom řevu neslyší ani sama sebe.
Míša a Den otců
Na Den otců jsme vyráběli přáníčka.
Míša seděl nad dvěma papíry a nevěděl, kterému tátovi psát. Tomu, který mu chybí? Nebo tomu, který ho doma nevidí?
Nenapsal nic. Celou hodinu skládal papír menší a menší.
Večer mi došlo, že jsem mu dala úkol, který se splnit nedal.
Přáníčko „pro někoho, koho mám rád“ nevynechá nikoho.
Další příběhy sem průběžně přidávám.

Sada 7 kartiček · 49 KčCo udělat hned při meltdownu, útěku nebo přetížení.