Kde končí běžná dětská živost a začíná ADHD?

V rozhovoru zaznívá, že u malých dětí mozek postupně dozrává a dítě může být živější nebo může hůře regulovat své chování.

U dětí s ADHD Iveta Koblic popisuje projevy jako mnohem intenzivnější a konzistentnější. Zmiňuje také, že se objevují v různých prostředích.

Než se začne mluvit o ADHD, je potřeba dívat se i na prostředí dítěte

Když k Ivetě Koblic přijde malé dítě, nezabývá se podle svých slov jen jeho projevy, ale také tím, v čem dítě žije.

Rodiče mají vlastní vzorce chování a reagování. V rozhovoru zmiňuje například situaci, kdy jsou rodiče slabí v hranicích a dítěti pokaždé ustoupí, když si něco vynutí.

Zároveň ale upozorňuje na rozdíl u dětí s ADHD: i když je rodič konzistentní, snaží se a dítě má podporující učitelku, může být při porovnání s vrstevníky stále patrný velký rozdíl.

Proč může být pro rodiče těžké ustát dětský vztek

Rozhovor se v této části obrací od dítěte k rodiči.

Iveta Koblic popisuje příklad člověka, který vyrůstal v prostředí, kde jeho vlastní hněv nebyl přijímaný a následoval za něj velmi přísný, někdy i fyzický trest.

Takový rodič potom může mít velký strach z afektu vlastního dítěte. V rozhovoru se objevuje příklad koupě lízátka nebo rodičů, kteří se raději vyhýbají hračkářství, protože předpokládají, že by dítěti museli něco koupit.

Iveta Koblic se k tomu později vrací a říká, že je důležité, aby se rodič podíval také na to, jak sám zachází s hněvem a smutkem.

Dítě zkouší hranice. Rodič je má nastavovat.

V rozhovoru zaznívá, že zkoušení hranic je vývojovým úkolem dítěte. Platí to podle Ivety Koblic jak pro neurotypické dítě, tak pro dítě s ADHD.

U dítěte s ADHD však může být tento proces podle jejích slov mnohem intenzivnější a pro rodiče vyčerpávající.

Co dělat, když přijde velký afekt

V části rozhovoru věnované emocím Iveta Koblic popisuje koregulaci.

Dospělý může dítěti pojmenovat jeho emoci a dát najevo, že vidí, co dítě prožívá.

Současně může zůstat hranice zachovaná. V rozhovoru uvádí situaci dítěte, které někam chce jít, ale rodič mu říká, že tam jít nemůže.

U silného afektu popisuje, že emoce dosáhne určitého vrcholu a rodič může s dítětem zůstat a čekat, až tato fáze přejde.

Za základ označuje to, aby dospělý dokázal během této situace uklidňovat především sám sebe.

Může být něco patrné už u miminka?

Při popisu anamnézy malého dítěte Iveta Koblic zmiňuje také dráždivého novorozence.

Mluví o dítěti, které špatně spalo, snadno ho probudily podněty a jeho nervová soustava působila velmi přecitlivěle.

V batolecím období potom zmiňuje například:

• velké množství energie,
• neschopnost „vypnout“,
• intenzivní nálady a emoční reakce,
• velmi nízkou frustrační toleranci.

Diagnostiku podle rozhovoru směřuje spíše do období čtvrtého, pátého a šestého roku. U menších dětí ale podle ní mohou být příznaky někdy natolik výrazné, že je situace zřetelnější už dříve.

Hyperaktivita není jediný projev

Iveta Koblic v rozhovoru rozděluje příznaky ADHD do tří základních skupin:

U nepozornosti popisuje například dítě, které není schopné vydržet chvíli u jedné aktivity a neustále mezi aktivitami přechází, přestože se mu rodič nebo učitel věnuje.

V rozhovoru také uvádí, že některé děti už jako batolata hůře reagují na oslovení jménem. Vysvětluje to tím, že mohou být zahlcené podněty z prostředí.

Dívky mohou vypadat jinak než výrazně hyperaktivní chlapec

V rozhovoru zaznívá, že mezi poddiagnostikované skupiny patří zejména ženy a dívky.

Iveta Koblic popisuje nepozorný typ, kdy může být dívka zasněná, zapomínat věci a při dobrém intelektu své obtíže dlouhou dobu kompenzovat.

Výrazně hyperaktivního chlapce si podle ní okolí často všimne rychleji.

Děti s ADHD mají také silné stránky

V rozhovoru zaznívá i otázka, co je na dětech s ADHD pozitivní.

Iveta Koblic zmiňuje schopnost zabývat se problémem originálním způsobem a používá pojem out of the box thinking.

Dále mluví o velkém množství energie a o hyperfocusu: pokud dítě něco skutečně zaujme, může se do toho podle jejích slov ponořit velmi intenzivně.

Zdůrazňuje také význam toho, aby dítě dostalo prostor své silné stránky rozvíjet, protože opakovaná negativní zpětná vazba může zasahovat jeho sebevědomí.

Jedna školka nebo jeden systém není řešením pro každé dítě

Když v rozhovoru padne otázka na Montessori nebo lesní školku, Iveta Koblic odmítá jeden univerzální návod.

Děti s ADHD podle ní nejsou stejné. Některé mohou potřebovat větší strukturu.

Pokud by bylo prostředí příliš málo strukturované, některé dítě se v něm podle ní může cítit méně bezpečně.