Studnička kritizuje přílišné potlačování fyzických projevů

Výrazná část rozhovoru se věnuje chlapcům.

Studnička zastává názor, že kluci potřebují běhat, šplhat, soutěžit, měřit sílu a zažívat fyzické výzvy.

Kritizuje prostředí, ve kterém jsou podle něj chlapci od raného věku opakovaně vedeni především k tomu, aby se neprali, nekřičeli a všechny situace řešili slovně.

Fyzické projevy nebo dětský konflikt podle něj automaticky neznamenají, že z dítěte vyroste agresivní člověk.

První roky mají být hodně fyzické

Studnička říká, že minimálně v prvních letech života by rodiče měli věnovat velkou pozornost fyzickému rozvoji dítěte.

• chodit do přírody,
• lézt a šplhat,
• běhat,
• skákat,
• zažívat teplo i chlad,
• pracovat s vlastním tělem.

Podle jeho pohledu se na malé děti někdy příliš brzy přenášejí očekávání spojená se sociální komunikací, na kterou mají teprve postupně dozrávat.

Pláč při nástupu do školky

V rozhovoru mluví také o dítěti, které při nástupu do školky pláče.

To, že po určité době plakat přestane, Studnička neinterpretuje automaticky jako zdravou adaptaci. Mluví o možnosti, že dítě své emoce potlačí nebo se od nich určitým způsobem odpojí.

Jde o jeho výklad prezentovaný v podcastu. V této části rozhovoru nejsou uvedeny odborné studie, které by tvrzení ověřovaly.

Starší dítě místo skupiny stejně starých

Za přirozenější považuje Studnička prostředí, kde jsou společně děti různého věku a zároveň dostatek dospělých.

Jako příklad uvádí čtyřleté dítě, které tráví čas s osmiletým. Starší dítě podle něj může mladšímu něco ukazovat a mladší k němu přirozeně vzhlíží.

Ve skupinách stejně starých dětí naopak vidí více soupeření, porovnávání a konkurenčního chování.

Mluvit není totéž jako komunikovat

Studnička rozlišuje mezi pouhým mluvením a skutečnou komunikací.

Za komunikaci považuje situaci, kdy člověk nejen předává svůj pohled, ale zároveň dokáže vnímat, co říká druhý člověk.

V konfliktních vztazích podle něj často oba partneři mluví, ale navzájem se neposlouchají.

Děti kopírují komunikační vzorce

Podle Studničky se malé dítě neučí komunikaci hlavně z pouček.

Učí se tím, jak spolu komunikují lidé kolem něj.

Když opakovaně vidí, jak dva dospělí zvládnou konflikt, dokážou se navzájem poslouchat a po neshodě se znovu spojit, získává podle něj určitý vzorec pro vlastní vztahy.

V rozhovoru se řeší také rodiny, ve kterých biologický otec chybí nebo do rodiny vstoupí nový partner.

Studnička říká, že zejména pro chlapce považuje mužský vzor za důležitý, ale nemusí jím být pouze biologický otec.

Jako možné mužské vzory zmiňuje například:

• dědečka,
• nového partnera matky,
• souseda,
• jiného dospělého muže, kterému dítě důvěřuje.

Podstatné podle něj je, aby se muž o dítě skutečně zajímal, věnoval mu čas a byl pro něj důvěryhodným příkladem.

Dodržet slovo

Když přijde řeč na to, co má podle Studničky otec předat synovi, vrací se opakovaně k vlastnímu příkladu.

Vypráví například, že synovi slíbil účast na školní besídce. Když se následně ukázalo, že má ve stejném termínu pracovní školení, školení zrušil a na besídku šel.

Tím vysvětluje princip, který považuje za zásadní: pokud chce rodič po dítěti spolehlivost a odpovědnost, musí ji sám ukazovat.

Studnička v rozhovoru rozlišuje mezi fyzickou bolestí, kterou podle něj není potřeba dramatizovat, a psychickým trápením, u kterého naopak považuje projev emocí za zdravý.

Pokud dítě něco psychicky bolí, mluví například o tom, že je v pořádku plakat a nechat emoci projít.

U strachu odmítá jednoduché „neboj se“. Mluví spíše o tom, že dítě lze postupně učit techniky, které mu pomohou strach nebo nervozitu zvládat.

V závěru podcastu se řeší i situace, kdy v rodině otec úplně chybí.

Studnička říká, že taková situace může být pro matku náročnější, ale nepovažuje ji automaticky za problém, který by dítě nemohlo zvládnout.

Za důležité považuje především to, zda matka zvládá sama sebe, dokáže udržet určitý nadhled a je pro dítě důvěryhodná a konzistentní.

Současně doporučuje hledat dobré mužské vzory také mimo biologického otce.