Jak se Hynek Jůn dostal k práci s lidmi s autismem a náročným chováním?

Hynek Jůn: Původně studoval ČVUT, odkud odešel na Husitskou teologickou fakultu. V rámci praxe nastoupil do církevní mateřské školy, kde se setkal s pětiletým chlapcem s autismem, který opakovaně škrtil okolí, a fascinovala ho práce učitelek. K tématu agrese ho přivedla i osobní zkušenost, kdy byl v mládí bezdůvodně napaden skupinou skinheadů a snažil se lidské agresi porozumět.

Na co se Hynek Jůn v rámci své týdenní praxe nejvíce zaměřuje?

Hynek Jůn: Pouze zhruba půl dne v týdnu pracuje přímo s lidmi s autismem. Tři dny v týdnu působí jako terapeut problémového chování personálu a asistentů v sociálních službách a jeden den pracuje s rodiči, protože právě pečující osoby svým nevhodným přístupem často nevědomky spouštějí u klientů nepohodu.

Proč je pro asistenty a rodiny tak těžké zvládat nespokojenost člověka s autismem?

Hynek Jůn: Běžná sociální péče funguje tak, že klient vysloví přání, asistent mu ho splní a dostaví se vděk a spokojenost. U lidí jako bratr moderátora Vojta však splnění požadavku (např. podání jídla) nevede ke zklidnění, nýbrž se okamžitě objeví nový požadavek. Pečující pak čelí bezmoci, že nemohou utrpení či nespokojenost člověka nijak rychle zastavit.

Jaké jsou tři nejčastější mýty o autismu, se kterými se v praxi setkáváte?

Hynek Jůn: Prvním mýtem je, že pokud člověk udržuje oční kontakt, nemůže mít autismus. Druhým je tvrzení, že očkování způsobuje autismus. Třetím mýtem je představa, že lidé s autismem nepotřebují vztahy – ve skutečnosti je potřebují úplně stejně jako lidé bez autismu, jen je mohou navazovat odlišně.

Jak funguje zahraniční koncept podpory pozitivního chování?

Hynek Jůn: Jde o model převzatý především z Irska, který programově odvádí pozornost od incidentů nepohody (křik, ničení věcí) a zaměřuje se na incidenty pohody. Zkoumá se, co přesně umožnilo, že den proběhl v klidu, a tyto funkční podmínky se následně upevňují v každodenní péči.

Proč rodičům dětí s autismem v období puberty často docházejí síly?

Hynek Jůn: Podle Hynka Jůna rodiče od raného věku narážejí na rozporuplné reakce okolí i samotného dítěte, u kterého běžné výchovné postupy nefungují, a postupně ztratí rodičovskou intuici. Dostaví se nedůvěra vůči školám i sociálním službám, rodina se izoluje a v předškolním věku jede na doraz se zatnutými zuby. V pubertě se pak dlouhodobé vyčerpání a osamocení plně projeví.

Znamená diagnóza autismu automaticky agresivní nebo problémové chování?

Hynek Jůn: Ne, podle Hynka Jůna autismus nerovná se chování náročné na péči. Výrazné chování náročné na péči má podle jeho slov menšina lidí na spektru, ale v očích veřejnosti je nejvíce vidět.

Co dělat, když dítě s autismem opakuje stále stejné otázky?

Hynek Jůn: Hynek Jůn uvádí, že pokud se člověk s autismem ptá na věc, kterou už zná, nejde mu o novou informaci, ale o potvrzení a pocit jistoty. Pro pečujícího je klíčové nebrat si situaci osobně a nastavit si vlastní psychohygienu, protože snaha změnit toto chování bývá dlouhodobě vyčerpávající.

Jaký přístup doporučuje odborník při práci s chováním náročným na péči?

Hynek Jůn: Místo snahy násilně měnit chování člověka s autismem se Hynek Jůn zaměřuje na úpravu reakcí a péče ze strany asistenta či rodiče. Cílem je snížit subjektivní zátěž pečujícího a soustředit se na incidenty pohody – tedy zkoumat, co fungovalo ve chvílích, kdy byl člověk klidný, namísto neustálého řešení krizí.

Může za náhlým výbuchem vzteku stát nevyřešené trauma?

Hynek Jůn: Ano, Hynek Jůn popisuje, že u desítek klientů, u nichž se agrese nebo sebepoškozování objevovaly zdánlivě z ničeho nic, byl vnitřním spouštěčem traumatický zážitek, který vyvolal flashbackovou agresi. Mnoho lidí s autismem i jejich rodin si nese trauma z dřívějších negativních zkušeností se službami.