Milan Studnička naživo
Co jsem si odnesla z besedy s Milanem Studničkou
Když se mi narodil syn, věděla jsem, že ho nechci vychovávat podle příruček ze studeného socíku. Dítě má ležet na rovné podložce, moc ho nenosit, aby si nezvyklo, kojit podle hodin…
Mně tohle nikdy nedávalo smysl.
Nosila jsem ho, kojila podle potřeby a začala hledat lidi a knihy, které se na děti dívají jinak.
Četla jsem Koncept kontinua od Jean Liedloffové, Aha! rodičovství Laury Markhamové, Držte si své děti Gordona Neufelda a Gabora Matého, další Matého knihy, Duška a spoustu dalšího. Hodně blízký mi byl a pořád je i projekt Děti jsou taky lidi.
Z každé jsem si něco odnesla a postupně si v tom udělala svoje.
A pak jsem objevila Milana Studničku.
Začala jsem ho sledovat, poslouchat rozhovory a přednášky, sledovala jsem jeho povídání o Milánkovi i Olince a spousta věcí, o kterých mluvil, mi prostě seděla.
Takže když jsem zjistila, že bude mít besedu v mojí oblíbené škole Na cestě v Pardubicích, bylo jasno.
Chtěla jsem ho konečně vidět naživo.
Jaký je Milan Studnička naživo?
Za mě přesně takový, jak působí ve videích. Je super, friendly, vtipný, otevřený a normální. Žádné akademické povídání shora. Moc sympaticky na mě působil i jeho syn, který tam byl s ním.
Spoustu věcí jsem už od Milana znala. Ale je rozdíl pustit si něco při řízení a sedět několik hodin přímo na besedě, poslouchat souvislosti, konkrétní příklady a otázky ostatních rodičů.
A zase mi pár věcí docvaklo.
Mrkněte na Dovychovat. Najdete tam webináře, kurzy a další obsah k rodičovství a vztahům. Milan pořádá také přednášky a na svém webu má informace o své práci psychologa a konzultacích.
Výchova dětí začíná u rodiče
Hodně se mluvilo o tom, že po dětech často chceme něco, co sami úplně neumíme.
Chceme, aby si uklízely, ale sami máme všude věci.
Chceme, aby zvládaly vztek a frustraci, ale sami vyletíme kvůli každé blbosti.
Chceme, aby se hýbaly, dobře jedly, nebyly pořád na telefonu…
A pak je fér podívat se na sebe.
Co z toho vlastně dělám já?
Na besedě zaznělo, že dítě se učí hlavně tím, co vidí. Ne tím, co mu desetkrát denně vysvětlíme.
Mluvilo se taky o náladě rodiče. O tom, jaké je pro dítě žít vedle člověka, který je většinou v klidu a čitelný, a jaké vedle někoho, u koho nikdy neví, v jaké náladě ho zrovna potká.
Padlo tam i těch přibližně 90 % času v dobrém rozpoložení.
To číslo neberu doslova. Neodnesla jsem si z toho, že mám odteď celý den chodit vysmátá.
Jak se moje dítě vedle mě většinu času cítí?
Jak naučit dítě uklízet a být samostatné
Tohle byla část, u které jsem si několikrát říkala: jo, přesně.
Protože je samozřejmě rychlejší dítěti všechno připomenout, nachystat, najít, zkontrolovat a sbalit.
Tašku. Úkol. Krabičku. Oblečení. Věci na výlet. Budík.
A když to neudělá, tak mu to ještě třikrát připomenout.
Jenže pak se divíme, že bez nás nic neudělá.
Na besedě padaly úplně obyčejné příklady. Krabička od svačiny není do domluvené hodiny umytá a připravená? Rodič další svačinu nechystá.
Prádlo není v koši? Nevypere se.
Na výlet si dítě podle seznamu balí samo.
U starších dětí může postupně přejít i zodpovědnost za ranní vstávání.
A tohle mi dává smysl.
Jak má dítě získat samostatnost a zodpovědnost, když všechno pořád hlídáme za něj?
Citlivé dítě: kdy pomoct a kdy ustoupit
Tady už si do toho přidávám svůj pohled.
A není to téma jen pro citlivé děti. Tohle podle mě řeší každý rodič. U citlivého nebo neurodivergentního dítěte je jen někdy těžší poznat, kde končí pomoc a kde už za něj děláme něco, co zvládnout může.
Nemám ráda tabulky typu: v sedmi musí dítě tohle, v deseti už tamto.
Dvě stejně staré děti mohou být úplně jinde v plánování, organizaci, samostatnosti i ve zvládání frustrace.
Ostatně i na besedě zaznělo, že děti se vyvíjejí různým tempem a že není dobré je mezi sebou srovnávat.
Protože to není totéž.
U citlivého dítěte mi tohle přijde obzvlášť důležité. Přirozený důsledek dává smysl tam, kde ho dítě dokáže unést. Ne tam, kde ho celá situace úplně zahltí.
Jak mluvit s dítětem, aby nám důvěřovalo
Jedna z mých oblíbených částí byla o zájmu o dětský svět.
Minecraft. Youtubeři. Hry. Videa. Postavičky, kterým vůbec nerozumíme a jejichž jména si stejně za pět minut nepamatujeme.
Pro nás možná úplná blbost.
Pro dítě ne.
Milan mluvil o tom, jak důležité je zajímat se o svět dítěte, i když tomu vůbec nerozumíme.
Tohle mi sedí hodně.
Protože když dítě přijde nadšené, začne mi něco vyprávět a já ho odbydu větou „to jsou blbosti“, neříkám mu jen to, že mě nebaví Minecraft.
Říkám mu tím taky něco o tom, jak moc mě zajímá to, co zajímá jeho.
Ne každý problém potřebuje radu
Dítě něco řekne a my už řešíme.
„Tak jsi měl…“
„Příště udělej…“
„Já bych…“
Přitom někdy úplně stačí:
Co jsi cítil?
Co se stalo potom?
Tohle je jednoduché a zároveň dost těžké.
Protože někdy je rada hlavně způsob, jak si my dospělí rychle odškrtneme, že jsme problém vyřešili.
Jak chválit dítě bez tlaku na výkon
Řešilo se i hodnocení dětí.
U vět typu „jsi líný“, „jsi bordelář“ nebo „jsi nemožný“ asi nikoho nepřekvapí, že nejsou úplně ideální.
Mě víc zaujala ta druhá strana.
„Ty jsi ale šikulka.“
Nevzala jsem si z toho, že už nikdy nesmím dítě pochválit.
Spíš že když dítě pořád hodnotíme podle toho, jestli něco udělalo dobře nebo špatně, může si začít spojovat svoji hodnotu s výkonem.
Místo hodnocení se dá víc popisovat.
„Mám radost, že se ti to povedlo.“
„Líbí se mi, jak jsi to vymyslel.“
Za mě dobrá připomínka.
Co může pomoct
Tričko „Don’t ask what’s wrong" · 444 KčMinimalistické tričko se statementem vyzývajícím k vnímání skutečných potřeb.Prohlédnout →
Plátěná taška · 150 KčPlátěná taška pro všechny, kteří věří, že neurodiverzita obohacuje společnost.Prohlédnout →
7 kartiček na nejtěžší chvíle
Meltdown, spánek, jídlo, změny, smysly, záchod a útěk. Každá na jedné stránce A5. Podle TACA.
Čas jeden na jednoho
Mluvilo se taky o sourozencích a o tom, že nemusí být všechno neustále „celá rodina společně“.
Každé dítě někdy potřebuje mít rodiče jen pro sebe.
Bez sourozence vedle. Bez soupeření o pozornost.
Tohle vnímám ještě silněji právě u citlivých dětí. Aspoň z mojí zkušenosti se mnohem častěji otevřou někde cestou autem, na procházce nebo večer, když je klid a kolem není dalších deset lidí.
Kdy dát dítě na kroužek?
Tohle téma mě zaujalo dost.
Na besedě zaznělo, že podle Milana není nutné malé děti od velmi nízkého věku cpát do několika kolektivů a kroužků jen proto, aby se „socializovaly“. Jako orientační věk, kdy mu organizované kroužky dávají větší smysl, zmiňoval přibližně šest až sedm let.
Neberu to jako pravidlo, že dítě před šestým rokem na kroužek nesmí.
Okamžitě mi ale naskočila kniha Držte si své děti od Gordona Neufelda a Gabora Matého. Jedna z knih, které mě v rodičovství ovlivnily asi nejvíc.
Autoři v ní hodně píšou o orientaci na vrstevníky. Zjednodušeně o tom, že dítě potřebuje mít jako hlavní orientační bod hlavně dospělé, ke kterým má pevnou vazbu, a že není ideální, když tuhle roli příliš brzy převezmou vrstevníci.
Nejsou proti kamarádům. Ani proti kolektivu.
Spíš proti představě, že čím víc času mezi dětmi, tím automaticky lépe.
A přesně na to jsem si při téhle části besedy vzpomněla.
Protože rodiče obecně řeší, kdy dát dítě na kroužek, kolik kroužků je ještě v pohodě a jestli dítě nepotřebuje být víc mezi dětmi. U citlivých dětí je ten tlak podle mě ještě větší.
Neměl by být víc mezi dětmi?
Neměl by mít víc kamarádů?
Není divné, že se mu tam nechce?
Možná někdy opravdu nemusíme tolik tlačit.
Některé dítě chce být mezi dětmi pořád. Jiné ne.
A nemusí být špatně ani jedno.
Kroužky a jak jsme našli ideální sport →
Co mi z besedy zůstalo
Když jsem si pak celou besedu přehrávala v hlavě, nezůstala mi z ní krabička na svačinu ani budík.
Zůstalo mi něco jednoduššího.
Možná děti někdy až moc řídíme.
Moc připomínáme.
Moc za ně zařizujeme.
Moc hodnotíme.
A někdy jim necháváme málo prostoru, aby si něco zkusily samy a zjistily, že to zvládnou.
Zároveň mi ale vůbec není blízký přístup „hoď ho do vody, ono se naučí plavat“.
Pro mě je pořád nejdůležitější znát svoje dítě.
Vědět, kdy už mu opravdu jen zbytečně pomáhám.
A kdy mě naopak ještě potřebuje.
Tohle je moje osobní reflexe besedy Milana Studničky z 23. září 2026, ne její doslovný přepis. Tam, kde píšu o citlivých a neurodivergentních dětech, přidávám svůj vlastní pohled a zkušenost.
Mohlo by vás zajímat
Diskuze (0)
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.