Milan Studnička naživo

Nejdřív byla moje vlastní cesta

Už když se mi narodil syn, věděla jsem, že ho nechci vychovávat podle příruček ze studeného socíku. Dítě má ležet na rovné podložce, moc ho nenosit, aby si nezvyklo, kojit podle hodin…

Mně tohle nikdy nedávalo smysl.

Nosila jsem ho, kojila podle potřeby a mnohem víc než tabulky mě zajímalo, co potřebuje právě moje dítě.

A začala jsem číst.

Koncept kontinua od Jean Liedloffové, Aha! rodičovství Laury Markhamové, Držte si své děti Gordona Neufelda a Gabora Matého. K tomu další Matého knihy, Dušek a další autoři, kteří nějak nabourávali představu, že dítě je potřeba hlavně správně „nastavit“.

Hodně blízký mi byl a dodnes je i projekt Děti jsou taky lidi. Už samotný název vlastně říká dost. Dítě není nějaký nedokončený člověk, kterého máme nejdřív vytvarovat do přijatelné podoby. Je to člověk už teď.

Nevzala jsem si z toho jednu metodu. Spíš se mi postupně skládal vlastní pohled na vztah s dítětem, blízkost, hranice, samostatnost a vůbec na to, co po dětech chceme a proč.

A pak jsem objevila Milana Studničku

Spousta toho, o čem mluvil, mi okamžitě zapadala do toho, co už jsem měla načtené a co jsem si sama nějakou dobu skládala.

Začala jsem ho sledovat, poslouchat rozhovory, znala jsem jeho cestu, povídání o Milánkovi (syn) i Olince (manželka) a postupně samozřejmě i projekt Dovychovat.

Takže když jsem zjistila, že bude mít besedu v mojí oblíbené škole Na cestě, bylo jasno. Chtěla jsem ho konečně vidět naživo.

A naživo je vlastně přesně takový, jak působí. Vtipný, normální, otevřený, žádné akademické povídání shora. Stejně sympaticky na mě působil i jeho syn, který tam byl s ním.

Spoustu věcí už jsem od Milana někdy slyšela. Jenže je rozdíl poslouchat podcast při řízení a sedět několik hodin v místnosti, poslouchat souvislosti, konkrétní příklady a otázky dalších rodičů.

A zase mi pár věcí docvaklo.

Nejdřív se podívej na sebe

Tohle se besedou vracelo pořád.

Chceme po dětech, aby byly v klidu. Aby si uklízely. Aby se hýbaly. Aby se uměly omluvit. Aby neřvaly. Aby nebyly pořád na telefonu.

A pak je fér podívat se na sebe.

Co z toho vlastně dělám já?

Milan hodně mluvil o tom, že dítě se učí hlavně tím, co vidí. Ne tím, co mu desetkrát denně vysvětlíme.

Mluvil také o náladě a energii rodiče. O tom, jaké je pro dítě žít vedle člověka, který je většinou v klidu a čitelný, a jaké vedle někoho, u koho nikdy neví, v jaké náladě ho zrovna potká.

Padlo tam i těch jeho přibližně 90 % času v dobrém rozpoložení.

To číslo neberu doslova. Neodnesla jsem si z toho, že mám odteď chodit celý den vysmátá jako měsíček na hnoji.

Kolik toho děláme za děti?

Tohle mě bavilo hodně.

Protože když chcete mít ráno klid, je samozřejmě jednodušší všechno dítěti připomenout.

Máš úkol? Máš tašku? Máš pití? Vzal sis mikinu? Nezapomeň tohle. A támhleto. A ještě jednou, protože neposlouchalo.

Jenže pak se jednoho dne rozčilujeme, že si samo na nic nevzpomene.

Milan dával úplně obyčejné příklady. Chceš svačinu? Fajn. Ale krabička musí být do určité doby umytá a připravená. Není? Tak svačina nebude.

Prádlo se pere z koše na prádlo. Co v koši není, to se nevypere.

Na výlet si dítě může podle seznamu sbalit samo. Když něco zapomene, zjistí, co zapomenutá věc znamená.

U starších dětí mluvil i o vlastním vstávání do školy.

Rodič nemusí stát za dítětem a neustále hlídat všechno, co už dítě zvládne hlídat samo.

Protože jak se má naučit zodpovědnost, když ji pořád držíme my?

A přiznávám, že zrovna tohle si potřebuju připomínat i já.

U citlivých dětí pozor na „už by měl“

Tady už do toho vstupuje můj pohled.

Nemám ráda tabulky typu: v sedmi musí dítě tohle, v deseti už tamto.

U citlivých, úzkostných nebo neurodivergentních dětí to podle mě platí dvojnásob.

Dvě stejně staré děti mohou být úplně jinde v plánování, organizaci, schopnosti zvládnout stres nebo vůbec pochopit, co po nich chceme.

Ostatně i na besedě zaznělo, že děti se vyvíjejí různým tempem a že není dobré je mezi sebou srovnávat.

Protože to není totéž.

Přirozený důsledek mi dává smysl tam, kde ho dítě dokáže unést. Ne tam, kde ho celá situace zahltí natolik, že už se z ní vlastně nemá šanci nic naučit.

Když dítě vypráví něco, co je nám úplně ukradené

Minecraft. Youtubeři. Hry. Nějaká postava, jejíž jméno zapomenu asi tři vteřiny poté, co mi ho dítě řekne.

Pro nás často totální kravina.

Pro něj ne.

Milan mluvil o tom, jak důležité je zajímat se o svět dítěte, i když tomu vůbec nerozumíme.

Tohle mi sedí hodně.

Protože když dítě přijde nadšené, začne něco vyprávět a já ho odbydu větou „to jsou blbosti“, tak mu neříkám jen to, že mě nebaví Minecraft.

Říkám mu tím taky něco o tom, jak moc mě zajímá to, co zajímá jeho.

Ne každý problém potřebuje naši radu

Další věc, kterou děláme asi všichni.

Dítě něco řekne a my už řešíme.

„Tak jsi měl…“
„Příště udělej…“
„Já bych…“

Milan místo toho mluvil o obyčejném zájmu.

A jo. Tohle je jednoduché a zároveň dost těžké.

Protože někdy je rada hlavně způsob, jak si my dospělí rychle odškrtneme, že jsme problém vyřešili.

A ano, řešila se i „šikulka“

Řešilo se i hodnocení dětí.

Negativní nálepky asi nikoho nepřekvapí. „Jsi líný“, „jsi bordelář“, „jsi nemožný“.

Zajímavější byla ta pozitivní strana.

„Ty jsi ale šikulka.“

Nevzala jsem si z toho samozřejmě to, že odteď nesmím dítě pochválit.

Spíš že když dítě pořád hodnotíme podle toho, jestli něco udělalo dobře nebo špatně, snadno si může začít spojovat vlastní hodnotu s výkonem.

Milan mluvil spíš o popisu.

Za mě dobrá připomínka.

Čas jeden na jednoho

Mluvilo se taky o sourozencích a o tom, že nemusí být všechno neustále „celá rodina společně“.

Každé dítě někdy potřebuje mít rodiče jen pro sebe.

Bez sourozence vedle. Bez soupeření o pozornost.

Tohle vnímám ještě silněji právě u citlivých dětí. Aspoň z mojí zkušenosti se mnohem častěji otevřou někde cestou autem, na procházce nebo večer, když je klid a kolem není dalších deset lidí.

Kroužky, vrstevníci a Držte si své děti

Tohle téma mě zaujalo dost.

Milan mluvil o tom, že podle něj není nutné malé děti od velmi nízkého věku cpát do několika kolektivů a kroužků jen proto, aby se „socializovaly“. Jako orientační věk, kdy už mu organizované kroužky dávají větší smysl, zmiňoval přibližně šest až sedm let.

Neberu to jako pravidlo, že dítě před šestým rokem na kroužek nesmí.

Ale okamžitě mi naskočila kniha Držte si své děti od Gordona Neufelda a Gabora Matého, jedna z knih, které mě v rodičovství ovlivnily asi nejvíc.

Autoři v ní hodně píšou o takzvané orientaci na vrstevníky. Zjednodušeně o tom, že dítě potřebuje mít jako hlavní orientační bod především dospělé, ke kterým má pevnou vazbu, a že není dobré, když tuhle roli příliš brzy převezmou vrstevníci.

Nejsou proti kamarádům. Ani proti kolektivu.

Spíš proti představě, že čím víc času mezi dětmi, tím automaticky lépe.

A přesně na to jsem si při Studničkově povídání vzpomněla.

Protože právě rodiče citlivých dětí často řeší:

Možná někdy opravdu nemusíme tolik tlačit.

Některé dítě chce být mezi dětmi pořád. Jiné ne.

A nemusí být špatně ani jedno.

Co mi zůstalo v hlavě

Když jsem si pak celou besedu přehrávala v hlavě, vlastně mi z ní nezůstala krabička na svačinu ani budík.

Zůstalo mi něco jednoduššího.

Možná děti někdy až moc řídíme.

Moc připomínáme.

Moc za ně zařizujeme.

Moc hodnotíme.

A někdy jim necháváme málo prostoru, aby si něco zkusily samy a zjistily, že to zvládnou.

Pro mě je pořád nejdůležitější znát svoje dítě. Vědět, kdy už mu opravdu jen zbytečně pomáhám. A kdy mě naopak ještě potřebuje.

Tohle je moje osobní reflexe besedy Milana Studničky z 23. září 2026, ne její doslovný přepis. Tam, kde píšu o citlivých a neurodivergentních dětech, přidávám svůj vlastní pohled a zkušenost.

Další odkazy: Dovychovat · Děti jsou taky lidi · Milan Studnička