V Pardubicích nebyl větší záškolák než já

Dneska mi volala jedna zákaznice. Objednala si u mě odznak „Jiný operační systém“ a má dvě MiND děti.

Původně jsme řešily objednávku, ale nějak jsme se zakecaly. O škole. O nudě. O tom, jak těžké někdy je najít pro MiND dítě správné tempo a zároveň místo, kde bude dobře fungovat i mezi ostatními.

A mně se začalo vybavovat moje vlastní dětství. Protože ten pocit znám až moc dobře.

Můžeš myslet rychleji? To mi běží hlavou dodnes, když mi někdo něco dlouze vysvětluje.

V duchu úplně vidím, jak mu ukazuju prstem dopředu. Rychleji. Jo, chápu. Pojď dál.

Ve škole to bylo stejné. "Proč učitelka čte nahlas to, co máme všichni před sebou? Proč je teprve u druhý věty, když já už jsem u devátý? Proč musím čekat na ostatní? Proč děláme šestý stejný příklad, když už u prvního vím, jak to funguje? A proč tady musím sedět celou hodinu, když bych si to doma přečetla za deset minut?"

Tohle byla moje školní nuda. Tak čtete napřed. Koukáte z okna. Přemýšlíte o něčem jiném. Přestanete poslouchat.A tak něco přeslechnete. Najednou nedáváte pozor. Nesoustředíte se. Přitom možná jen už půl hodiny čekáte, až vás výuka dožene. A tak jsem začala chodit za školu.

Dneska jsem členkou Mensy a svým výsledkem patřím mezi 3% populace s nejvyššími výsledky.

Jako dítě jsem samozřejmě nic takového nevěděla. Jen jsem věděla, že některé věci trvají strašně dlouho. Nechtěla jsem dalších deset stejných příkladů. Nechtěla jsem víc práce. Chtěla jsem další, nové informace. Ne se dokola plácat v tom, co jsme se naučili včera. 

A někdy v devítce to začalo gradovat. Začala jsem chodit za školu. Na gymplu už se to rozjelo ve velkém a vlastně skoro celou střední jsem měla s docházkou dost svérázný vztah. V Pardubicích snad nebyl větší záškolák než já.

A přitom jsem se učit chtěla. Mně vadilo, že mě škola zdržovala. Sedět hodinu a čekat, až látku pochopí ostatní spolužáci, mi připadalo jako ztráta času. Já si ji mohla přečíst sama, pochopit ji za chvíli a pokračovat dál. 

Tak jsem postupně přestala vidět smysl v tom tam být. A tohle mi dneska přijde docela důležité. Dítě může být chytré. Může se učit rychle. Může mít dobré výsledky. A přesto se může od školy úplně odpojit.

Ne protože ho nebaví učit se. Ale protože škola pro něj přestane být místem, kde se skutečně učí něco nového.

Poslat ho ke starším? Ano. Ale co potom?

Dneska už naštěstí vidím školy, které s nadáním pracují mnohem lépe. Dítě je třeba výborné v matematice, tak ho na matematiku pošlou do vyššího ročníku. Super. Ale mě okamžitě napadne ještě jedna věc. Kdo mu pomůže chytit se mezi těmi staršími dětmi?

Protože škola není jen učivo. Je to taky parta. Vztahy. Přestávky. Společné vtípky. Pocit, že někam patřím. Můžeme dítěti perfektně vyřešit matematiku a zároveň ho posadit mezi děti o dva roky starší, které se dávno znají, a čekat, že tu sociální část nějak zvládne samo. A právě tady podle mě pořád máme prostor ke zlepšení.

Protože MiND neznamená umět všechno

Stejně důležité mi přijde nezapomínat na druhou stranu nadání. MiND dítě může být v jedné oblasti úplně jinde než jeho vrstevníci a v jiné naopak potřebovat pomoc.

Někdo řeší matematiku o několik ročníků výš, ale bojuje s tkaničkami. Někdo má fantastickou paměť, ale nesnese hluk. Někdo pochopí složitý princip během chvíle, ale motorika mu dává zabrat. Někdo má problém se senzorickým přetížením.

A já? Učím se hodně snadno. Rychle chápu nové věci. Baví mě hledat souvislosti a řešení. Ale zaveďte mě do neznámé budovy a potom po mně chtějte, ať sama trefím zpátky. Netrefím. Tři chodby, dvě schodiště a jsem ztracená. Orientační smysl nula.

Možná si máme prostě pomáhat. A právě tohle mi na tom přijde nejhezčí. Nemusíme mít ve třídě „chytré děti“, které pomáhají těm ostatním.

Můžeme mít děti, které si pomáhají navzájem. Vy mi ukažte cestu ven z budovy. Vy někomu pomozte s tkaničkami. A my třeba vymyslíme řešení problému, nad kterým si ostatní lámou hlavu. Každý něco.

Možná nepotřebujeme všechny děti dostat na stejnou úroveň, do stejného tempa a ke stejnému způsobu přemýšlení. Možná bychom mohli mnohem víc využít to, jak rozdílné jsou.